Jsem člověk, nejsem stroj!

Nemůžu před vámi předstírat, že mám recept na štěstí a že mám všechny odpovědi. Jsem jen člověk, který má své dobré i špatné dny. Poslední dva týdny patřily k těm náročnějším, a já na sobě cítím následky stresu. Ačkoli teoreticky vím dobře, jak se s ním vypořádat, ze začátku jsem se snažila si problémy nepřipouštět. Rozsvícení kontrolky v podobě počínající únavy jsem ignorovala a soustředila jsem se spíš na povinnosti než na své vlastní pocity. (O tom, jak se vyrovnávat se stresy a emocemi, chystám eBook „Emoční regulace„)

Pak se ale jedné noci vše změnilo. Moje potlačované starosti mě probudily a já nemohla usnout. Musela jsem si přiznat, že něco není v pořádku. Donutilo mě to se na chvíli zastavit. Přestala jsem se tlačit do věcí, které jsem dělat nechtěla. Ačkoli jsem si myslela, že se ode mě očekávají.

Ulevilo se mi. Ale jen na krátkou dobu. Ideální by bylo v tu chvíli se zastavit, přestat se přetěžovat dalšími povinnostmi a být chvíli úplně sama se sebou, naslouchat svému tělu. Ale měla jsem naplánované oslavy narozenin svých dětí a najednou se objevily i další nečekané starosti. Nedokázala jsem si včas uvědomit, že opět dělám něco, co je v rozporu s mými vlastními potřebami. A brzy potom jsem dostala rýmu od své dcery.

Možná si říkáte, že to není nic vážného. Že rýma přece za pár dní přejde. Ale já mám i z lehčích nemocí docela strach. Vím, že moje imunita ještě není zdaleka tak silná jako dříve a průběh nemocí u mě bývá delší a horší. Navíc věřím, že rýma je známka toho, že něco není v pořádku.

Nemoc je signál těla, že potřebuje odpočinek a snaží se nás přes příznaky zastavit od další aktivity. Tudíž je léčba zaměřená pouze na potlačení symptomů nesmyslná, protože je v rozporu s přirozenými obrannými mechanismy těla. Pokud užíváme symptomatickou léčbou, abychom mohli pokračovat v normálním životě navzdory potřebám těla, poškozujeme se. Teď se nesnažím moralizovat, ale pouze sdílet své zkušenosti.

Jsem jen člověk, nejsem robot.  A také občas nereaguji včas na potřeby svého těla. Cítím teď zoufalství a zklamání sama ze sebe. Člověk by si myslel, že jsem se poučila po těch měsících v pekle únavového syndromu. Že udělám všechno, co je v mých silách, abych si udržela plné zdraví. Ale život jde pořád dál a dál, přináší každodenní starosti a občas i neočekávané těžkosti.

A když už nemoc vypukne, je těžké nepropadnout depresi a úzkosti. Že se život zastavil. Že spoustu věcí nezvládnu a nestihnu. Ale jedinou cestou zpět je přijetí současné situace. Ano, je mi teď blbě, jsem z toho frustrovaná, chce se mi brečet a nechce se mi přiznávat, že zase potřebuju trochu pauzu. Ani nevím, jestli jsou horší ty fyzické nebo psychické příznaky. Ale vím, že jediné co pomůže, je nebojovat s tou situací, přijmout jí, pobrečet si, vypustit emoce a pomoci tělu i mysli, aby zase načerpaly sílu.

Jsme jen lidé, a když se cítíme v úzkých, často automaticky saháme po způsobech zvládání situací, které jsou v nás zakořeněny hluboko v mozku. Není to vědomá volba, ale automatický program, který se spouští, protože jsme tuto cestu v životě opakovali mnohokrát. A ignorování potřeb svého těla je poměrně rozšířený program mezi lidmi. Účinnou metodou je přeprogramovat tento mechanismus pomocí neuroplasticitě. Neuroplasticita je schopnost mozku přizpůsobovat se a měnit svou strukturu a funkci v důsledku učení, zkušeností nebo třeba tréninkem mozku (více se dozvíte v novém eBooku Trénink mozku).

Ale i když tento program přepíšeme, občas se přece jen ozve ta stará známá cesta, která nás dovede k špatným návykům. Takže jdu zpátky do postele s mým eBookem Trénink mozku, který dopisuji a otestuji své vlastní rady. Držte mi palce! Hepčík!