Improvizace jako cesta zpátky do života

Minulý týden jsem byla na závěrečném happeningu kurzu improvizace, který jsem poslední měsíce navštěvovala. Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že budu někdy dobrovolně stát uprostřed místnosti, pohybovat se intuitivně podle hudby nebo bez přípravy mluvit před lidmi, asi bych se ho s unaveným úsměvem zeptala, jestli ví, co znamená chronický únavový syndrom.

Na tenhle kurz jsem narazila docela nečekaně – při čtení knihy Tělo sčítá rány od Bessela van der Kolka. Je to kniha, která pro mě byla přelomová. Psalo se v ní o tom, jak hluboké emoce, trauma a dlouhodobý stres ovlivňují tělo a mysl, a jak se někdy neléčí jen „mluvením“ nebo léky, ale tělem, pohybem, dechem, přítomností. A taky improvizací.

Autorův syn měl, stejně jako já, chronický únavový syndrom. A když se po dlouhé době začal pomalu zvedat z popela, improvizace se stala jedním z klíčových momentů jeho návratu k životu. Ten příběh se mě hluboce dotkl. A za nějaký čas jsem stála na svém prvním lekci.

Byla jsem vyděšená. Zvládnu tři hodiny mezi cizími lidmi? Nezkolabuje mi nervový systém při celodenním workshopu? Nebudu si připadat jako outsider?

Ale jakmile jsem začala víc poznávat improvizaci a její principy, něco se ve mně tiše, ale nevratně pohnulo. Mohla jsem být já. Nedokonalá. Trapná. Zranitelná. Neohrabaná. A to bylo… v pořádku.

Improvizace mě učí něco, co bych se ráda naučila už dávno:

Vezmi chybu do hry.

Chyby se stávají – v improvizaci, v nemoci i v životě po ní. Nejsou důkazem selhání, ale příležitostí. Když je přijmeme a zapojíme do „hry“, mohou otevřít nečekané cesty a pomoci nám růst. Improvizace nás učí nebát se odbočit z plánu a důvěřovat procesu – i z přeřeku může vzniknout nová scéna, stejně jako z kroku stranou nový směr v uzdravování. Chyba se tak nestává překážkou, ale materiálem pro další krok vpřed.

„Ano, a…“

Přijetí bez odporu otevírá prostor pro tvořivost a růst. Místo snahy vše řídit nebo odmítat to, co se nám nelíbí, můžeme uznat, co se děje, a vědomě na to navázat – přidat něco svého. V improvizaci tak vzniká nová scéna, v životě nový postoj nebo směr. I když nemáme kontrolu nad okolnostmi, máme možnost ovlivnit svou reakci. Tento princip nám pomáhá nevzdat se iniciativy ani ve chvílích, kdy se věci nedějí podle našich představ.

Autenticita.

Nejde o to naplnit představy, jak bychom měli vypadat nebo fungovat, ale být v kontaktu s tím, co skutečně cítíme. Když si dovolíme být upřímní – vůči sobě i svému tělu – a přestaneme se přetvařovat nebo potlačovat nepříjemné emoce, začíná se uvolňovat napětí. Právě tahle pravdivost otevírá cestu k hlubšímu uzdravení, které nevychází z tlaku na výkon, ale z laskavého přijetí toho, co je.

Nech druhého zazářit.

Improvizace staví na spolupráci, ne na soutěžení. Když dáme prostor druhému, aby vynikl, nevzdáváme se vlastní hodnoty – naopak vytváříme bezpečný prostor, kde se můžeme opřít jeden o druhého. Nejde o to podat výkon nebo být nejlepší, ale navázat skutečné propojení. A když jsme oporou druhému, často zjistíme, že tím posilujeme i sebe – protože vztahy založené na vzájemnosti jsou léčivé a nesou nás dál.

Přítomnost a naslouchání.

Skutečná improvizace nevzniká z toho, co si dopředu naplánujeme, ale z pozornosti k tomu, co se právě děje. Učí nás zpomalit, být tady a teď, vnímat jemné signály od druhých i od vlastního těla. Naslouchání se tak stává klíčem – místo tlaku na výkon přichází vnímavost a otevřenost, které vytvářejí prostor pro opravdový kontakt, spontánnost a uzdravení.

Neříkám tím, že pokud jste nemocní, máte vstát z postele a jít hned na workshop. Sama vím, že jsou fáze, kdy i jít do sprchy je výzva.

Ale chci tím říct, že existují cesty, které nemusí vypadat jako léčba, a přesto můžou mít léčivý potenciál. Třeba tehdy, když už víte, odkud vaše nemoc přišla, ale pořád nevíte, jak znovu žít. Jak si postavit nový svět – s jinými vztahy, jiným přístupem k sobě, jinou prací, jinou vášní.

Za sebe můžu říct: improvizace mi v tom pomáhá. A hlavně – díky ní jsem potkala lidi, kteří mě vidí jinak, než jak se někdy vidím já sama. Lidi, se kterými jsem se mohla znovu napojit na život.

A za to jsem nesmírně vděčná.