Crash je pojem, který je pro pacienty s únavovým nebo postcovidovým syndromem velmi známý a obávaný. Zničehonic dojde k náhlému zhoršení příznaků, které se podobá jakémusi kolapsu nebo zhroucení. Kdo to zažil, přirovnává to k nastupující chřipce, kocovině, jet-lagu nebo ještě přesněji ke kombinaci všech tří.
Pacienti, pečující i odborníci mají jeden podobný cíl – zamezit těmto propadům, které výrazně zhoršují kvalitu života. Zároveň i pochopitelně hledají spouštěče těchto stavů. Často za ně považují nějakou aktivitu (často banální pro zdravého jedince), která třeba jen mírně překročí akční rádius, ve kterém jsou schopni minimalizovat své příznaky – někdy je to procházka, jindy rozhovor, sledování videa nebo jen umytí vlasů.
Nedávno jsem podobný crash sama po delší době zažila. Ano, ikdyž jste z nejhoršího venku a žijete poměrně plnohodnotný život, mohou se vám příznaky vracet. Rozdíl je ale v tom, že často umíte předejít crashům nebo z nich rychleji vybruslit.
Konec školního roku je pro všechny hektický – spousta to-do listů, společenských akcí spojených s teplým počasím a dlouhými večery. Já jsem koncem června navíc finišovala eBook Trénink mozku, abych ho stihla vydat před odjezdem na dovolenou. Cítila jsem přibývající únavu a jiné příznaky, snažila se je vykompezovat pomocí neuroplastických cvičení, ale mé ego mě hnalo větším tempem než by mi bylo příjemné. A tak jsme vyrazili na dovolenou a já jsem cestou po delší době zažila crash – v obytňáku, s celou rodinou na pár metrech čtverečních, připraveni vyrazit do rumunských hor. Nebudu zastírat, že to bylo strašné jak fyzicky (únava, bolesti hlavy a beder, svalová slabost), ale i psychicky (strach, zoufalství, výčitky, že zkazím dovolenou celé rodině).
Naštěstí jsem věděla, že mám nástroje pro tyto situace, jen je musím použít. S rodinou jsem se domluvila, že zvolníme tempo přesunu a já si pro sebe vyhradím dostatek času.
Začala jsem tím, že jsem si uvědomila, co mě dostalo do tohoto stavu. Nebyly to samozřejmě aktivity, které jsem dělala, ale způsob, jakým jsem k nim přistupovala a co se u mě odehrávalo za pocity a myšlenky. Uklidnila jsem se, že jsem zdravá a v bezpečí a začala pracovat na základních pilířích Cesty uzdravení – zdravé tělo, klidná mysl a uvolnění potlačených emocí.
Nejprve jsem podpořila své tělo, dopřála mu dostatek spánku, výživnou stravu, léčbu chladem a laskavý jemný pohyb. Pak jsem zapracovala na regulaci svého nervového systému pomocí cvičení tréninku mozku, který nepřetržitě rozsvěcoval kontrolky signalizující nebezpečí. A když jsem svou mysl zklidnila, dopřála jsem si prostor pro uvolnění emocí pomocí somatického prožívání, pohybových cvičení na uvolnění emocí, dechových cvičení a vedených vizualizací. Musím říct, že mě až samotnou překvapilo, jak rychle se s tímto stavem mé tělo vyrovnalo, když jsem mu poskytla potřebnou péči.
Zbylé dva týdny už jsme si užívali krásu rumunských divokých hor. O stresové situace nebyla nouze, ale vzhledem k tomu, že jsem pravidelně pečovala o své tělo, mysl a emoce, tak jsem je snadněji překonávala.
Tato zkušenost ve mě jen posílila moje přesvědčení, že příznaky (byť jsou extrémně nepříjemné) vysílá mozek, aby nám pomohl přežít v situacích, které vyhodnotí jako nebezpečné. Pokud mozku dodáme pocit bezpečí, můžeme crash využít ve vlastní prospěch k posílení naší odolnosti a růstu.
Pokud chcete čerpat inspiraci o tom, jak kormidlovat svou loďku na rozbouřeném moři příznaků, sledujte můj blog a sdílejte se svými přáteli!