Když na to nejsme sami

Proč je sociální propojení důležité i pro uzdravení nervového systému

Když člověk prochází chronickým únavovým syndromem nebo jinými neuroplastickými příznaky na podkladě dlouhodobé dysregulace nervového systému, velmi často se kromě vyčerpání, přecitlivělosti na podněty, bolesti nebo dalších symptomů objeví ještě něco jiného – izolace.

Nejen fyzická, ale i vnitřní.

Člověk s náročným chronickým onemocněním často postupně ztrácí kapacitu na běžná setkání, rozhovory nebo sociální kontakt. Někdy kvůli samotným příznakům, které mu to neumožňují. Jindy proto, že má pocit, že jeho prožívání okolí stejně nemůže pochopit. A někdy obojí zároveň.

Já sama jsem si tímto obdobím prošla. Chronický únavový syndrom mě izoloval nejen tím, co se dělo v mém těle, ale i tím, jak osaměle jsem se ve své zkušenosti cítila. Bylo těžké vysvětlovat ostatním něco, co nebylo navenek vidět. Bylo těžké vést běžné rozhovory ve chvíli, kdy můj nervový systém bojoval o trochu energie a základní pocit bezpečí.

A právě tady se dostáváme k tomu, proč je sociální propojení z pohledu polyvagální teorie tak důležité.

Nervový systém se nereguluje jen o samotě

Polyvagální teorie, kterou vytvořil americký neurovědec Stephen Porges, popisuje, že náš autonomní nervový systém neustále vyhodnocuje, zda jsme v bezpečí, nebo v ohrožení.

A velmi důležitá část tohoto pocitu bezpečí vzniká právě ve vztazích.

Lidský nervový systém není nastavený na dlouhodobou izolaci. Po většinu evoluce lidé přežívali ve skupinách. Být součástí kmene znamenalo větší šanci na ochranu, potravu i přežití. Naopak osamocení mohlo představovat riziko. Náš mozek a nervový systém si proto dodnes velmi citlivě všímají toho, zda jsme sami, nebo propojení s druhými.

Potřebujeme spoluregulaci – tedy zkušenost, že jsme s někým, vedle koho může tělo alespoň na chvíli povolit obranné mechanismy.

Bezpečný hlas.
Pocit pochopení.
Klidná přítomnost druhého člověka.
Zkušenost, že na to nejsme sami.

To všechno vysílá mozku signál, že nebezpečí možná není tak bezprostřední, jak se nervový systém obává. Mozek pak nemusí držet tělo v tak vysoké pohotovosti a může postupně uvolňovat energii z režimu přežívání směrem k regeneraci, trávení, odpočinku nebo obnově.

Když jsme dlouhodobě v aktivaci, přehlcení nebo kolapsu, mozek často ztrácí pocit bezpečí ve světě i v lidech. Izolace se pak může ještě více prohlubovat. A přestože samota někdy krátkodobě chrání přetížený nervový systém, dlouhodobě může udržovat pocit ohrožení a odpojení.

To, co mě posunulo dál

Na své cestě uzdravování jsem postupně začala potkávat lidi, kteří procházeli podobnou zkušeností. Některé jsem poznala v online kurzech a programech zaměřených na regulaci nervového systému.

A zpětně vidím, jak důležité to bylo.

Najednou jsem na to nebyla sama.
Najednou tu byli lidé, kteří opravdu rozuměli tomu, co prožívám.
Nemusela jsem nic vysvětlovat ani obhajovat.

To samo o sobě bylo léčivé.

Neznamenalo to, že by příznaky okamžitě zmizely. Ale nervový systém už nebyl v neustálém pocitu osamělého boje. Když člověk zažívá pochopení a bezpečné propojení, mozek dostává zkušenost, že není nutné být neustále ve střehu. A právě tato zkušenost může postupně pomáhat vytvářet nové vzorce bezpečí.

Stejně důležitá pro mě byla i podpora koučů a průvodců. Teorii jsem si postupně nastudovala a technik jsem znala mnoho. Rozuměla jsem mechanismům, které za příznaky stojí. Ale něco jiného je tyto principy skutečně žít ve chvíli, kdy se člověku do cesty neustále staví silné příznaky, strach nebo vyčerpání.

V takových chvílích nestačí jen vědět.
Člověk potřebuje podporu, bezpečí a někdy i někoho, kdo pomůže vracet se krok za krokem zpět k sobě.

Uzdravování není jen o informacích

Dnes často vidím, jak lidé hledají další videa, další techniky nebo další vysvětlení. Informace mohou být velmi důležité. Ale samy o sobě často nestačí.

Nervový systém se uzdravuje ve zkušenosti.

Ve zkušenosti bezpečí.
Ve zkušenosti přijetí.
Ve zkušenosti propojení.

Proto jsem vytvořila online kurz Cestou uzdravení. Najdete v něm videa, informace i praktické návody, které jsem během své cesty nasbírala a které pomáhaly mně i dalším lidem.

Důležitou součástí je ale také komunita lidí, kteří procházejí podobnou zkušeností. Prostor pro sdílení, pochopení a vzájemnou podporu. Místo, kde člověk nemusí své prožívání vysvětlovat nebo obhajovat.

Protože někdy může být jedním z nejdůležitějších momentů uzdravování právě chvíle, kdy člověk zjistí:

„Nejsem na to sám.“