Dnes už vím, že štěstí se prožívá v přítomném okamžiku. Umím zpomalit, radovat se ze všedních maličkostí a prostě jen BÝT. Užívám si chvíle s rodinou a neřeším během nich jen plány a starosti. Navíc se neodsuzuji za to, pokud tomu tak není a nedaří se mi být dokonale šťastná. Pochopila jsem to bohužel až ve chvíli, když už jsem neměla žádné rezervy. 

Žila jsem zdánlivě dokonalý život, ale prožívala jsem ho permanentně ve stresu a spěchu. Jako lékařka jsem svou práci brala zodpovědně, možná až příliš. Často jsem se ztrácela ve víru svých povinností a upřednostňovala potřeby druhých. Jako máma dvou dětí jsem na sebe měla vysoké nároky - musím se dětem věnovat, musím jim vařit domácí stravu, musím je vychovávat... Musím, musím, musím.

Aby toho nebylo málo, využívala jsem sport jako ventilátor stresu. Opět jsem si ale laťku stavěla velmi vysoko - nejenže jsem se věnovala vysoce intenzivnímu intervalovému tréninku (HIIT), ale dokonce jsem ho ve volném čase předcvičovala. Neuvědomovala jsem si, jak tím mé tělo a mysl dostávaly jen další a další dávky stresových hormonů. Žádný cíl mi nebyl dost dobrý a pokaždé jsem se snažila posouvat hranice dál a dál.

A pak přišel ten náraz!! Strávila jsem několik měsíců ve vězení jménem únavový syndrom. Měsíce únavy, bolestí, úzkostí a dalších nepříjemných příznaků. Dříve jsem byla tak aktivní a teď mě vyčerpávaly jednoduché denní úkony. Byla jsem tak vyčerpaná, že pro mě vyklízení myčky bylo jako výstup na vrchol hory. Při čistění zubů mě bolely svaly na pažích. A Ani jsem se nedokázala soustředit na rozhovory s ostatními, v hlavě jsem měla neustále mozkovou mlhu. 

Byla jsem tak zoufalá, že jsem vyzkoušela úplně všechno. Navštívila jsem několik specialistů a radila se se svými kolegy. Zkoušela ignorovat signály svého těla a prolomit to silou. Nakoupila jsem si řadu doplňků stravy. Toužila jsem po zázračné pilulce nebo nějakém kouzlu, které by mě vysvobodilo.

Tehdy jsem si uvědomila, že jediný, kdo mi může pomoci najít cestu ke zdraví, jsem JÁ SAMA. Pustila sem se do vlastního podrobného studia únavového syndromu. Přečetla jsem spousty knih a článků, shlédla jsem řadu webinářů a online programů v angličtině a němčině. Nejvíc mě inspirovaly příběhy lidí ze zahraničních webů, kteří se úspěšně z tohoto onemocnění uzdravili. Nejčastěji jim pomohly změny životního stylu, metoda pacing, nastavení mysli a regulace emocí.

Propojila jsem tyto informace se znalostmi a zkušenostmi z medicíny a vytvořila jsem si vlastní léčebný režim, který jsem na sobě testovala. Pomalu jsem začala pociťovat drobné změny k lepšímu. A přestože to bylo dlouhé a náročné putování, právě metodou pokus a omyl jsem se postupně odrážela od samého dne. Musela jsem se postavit čelem spoustě nepříjemných pocitů, bojovat se svými stereotypy a být k sobě až brutálně upřímná.

Svůj život jsem překopala od základů, ale tato změna mě přivedla na cestu sebepoznání a hledání rovnováhy mezi tělem a myslí. Neustále se v této oblasti vzdělávám a všechny tyto poznatky jsem spojila do jedinečného projektu – Cestou uzdravení.